Ano, zase se omlouvám po milionu dnech -a už je to trapné-; že sem vůbec nechodím. Vaše blogy projedu, přinejmenším ty oblíbené, a ráda bych i poděkovala těm, kteří mají strpení a ty moje tři články za rok čtou :)

Za prvé se omlouvám, že jsem vám nepopřála veselé vánoce (doufám že i přesto veselé byly) a přeji dodatečně šťastný nový rok 2012 :)

Jsem strašná, já vím. Skoro měsíc jsem se neozvala a předtím asi tak jednou. Ale já přísahám - za celý svůj život jsem neměla tak málo času. Za celý život se moje nálada neměnila tak rychle, čas neplynul rychlostí větru, nikdy jsem nebyla tak šťastná a nešťastná zároveň. Mám pocit, že jsem konečně začala žít, ale že v tom nejsem vůbec dobrá. Hlavně proto, že mé já nikdy neopustím - a to "mé já" dokáže být občas pěkně výstřední.

Všechno se změnilo asi hlavně kvůli tanečním, do kterých jsem začala chodit v září. Teď v sobotu máme věneček, na půl se těším, na půl se bojím. Zájem o mou osobu je poslední dobou větší, než kdy předtím, a ačkoliv mi to velmi lichotí, nedá se říct, že bych v tom zrovna "uměla chodit". Takže po každé druhé diskotéce či pátečním večeru si připadám jako dívka lehčích mravů, což ve svém nitru opravdu, opravdu nejsem. Kluci mě teď trápili jak jen mohli, listopad byl ve znamení probrečených večerů, ale podrobnosti tady rozebírat nemůžu. Jen doufám, že už se to pomalu zklidnilo a že je to na dobré cestě. Však uvidím sama.

Zrovna mě přijali do autorskýho klubu, a já nejsem schopná napsat jediný článek.

Nevím, jestli se vymluvit spíš na to, že nemám čas, nebo že jsem líná, nebo oboje. Ale k tomu bych měla přičíst i mojí náladu, která se pohybuje na bodu mrazu, protože je všechno v háji a já nemám nic jinýho na výběr, než se tomu smát. Například dnešní test - matika, koukám do toho a poprvé v životě opravdu nevím absolutně vůbec nic. Zvláštní pocit, říkám si v hlavě a píšu do testu kraviny, a uvědomuju si, že bych tam klidně napsala i fuck you, a bylo by mi to jedno, kdybych k tomu měla nějaký důvod. Což bych nikdy předtím neudělala, mimochodem. K tomu předchozí čtyřka z matiky, kdy mi prostě nic nevyšlo, čtyřka z fyziky, kde mi taky nic nevyšlo, kluk taky žádnej na obzoru, nezbývá než se jít vožrat. Kreslení mi nejde, dneska jsem nakreslila dva obrázky a strávila nad nimi celé odpoledne, ale nelíbily se mi. Vůbec. Takže mě pochopte, protože až budu mít náladu (a já vím, že jí mít budu) tak jsem psát budu, a možná to bude i lepší a optimističtejší než tohle.

Jestli mě máte aspoň trochu rádi, přejte mi víc štěstí. Mám ho fakt málo, díky.

A taky ať mi jde kreslení, protože jinak chudák blog příjde úplně vniveč.

Omlouvám se.

Vivant sequentes, resquiescat in pace! Amici de linguam latina..

Victoria.

Psát nemám čas, škola mě ničí. Přikládám obrázek, který jsem nakreslila nedávno, donutila se ho naskenovat a přidávám ho až teď, aby tu nebylo prázdno. Jinak děkuji za předchozí komentáře a všem, kdo pozitivně hodnotili můj blog v autorském klubu u přijímacího článku - moc si toho vážím :)
Victoria

Tak, a protože je tenhle blog můj a především o mně, dostala jsem potřebu vám zdělit více o mně. Neukážu vám ani svou fotku (i když na odkazech na DA a CSFD je :D), ani vám nepovím jaký kluk se mi líbí a jaký ne, ale povím vám, co typického opravdu nesnáším, když se děje. Jsou to spíš věci, které nesnáší nikdo, ale je to nepostradatelná část mého já! Takže dneska si poslechněte klišé na téma: Nesnáším, když se děje tohle a tohle; jindy si poslechnete možná originálnější věci;)

(Jsem příliš unavená, protože do půl páté jsem měla školu, od půl páté do teď se učila a tenhle čas patří blogu - tedy vám) Jinak mě zítra čeká první lekce tanečních, bojím se a nechce se mi tam, držte mi prosím pěsti - ať mám hodně štěstí.

Seznam pod perexem,

P.S. Děkuji za každý komentář u předchozího článku, byli to vůbec ty nejzajmavější komentáře, které jsem tu doposud měla. (Alespoň z mého zapáleného pohledu do posledlostí - vaše posedlosti se mi totiž líbili stejně moc jako ty mé) :))

Hm. (Působivý začátek, že.)

Už je to nejmíň dva roky, co jsem si zamilovala Marilyn Monroe. Znala jsem ji už dřív, pak jsem viděla s Vysmátou film Někdo to rád horké, věděla jsem, že je úžasná, ale nevybavuji si ten zlom, kdy jsem se do ni bláznivě zamilovala a najednou se začal nápis Marilyn Monroe objevovat na školních sešitech, a její plakáty (teď už se chlubím i obrazem) u mne v pokojíčku na stěnách. Prostě jí miluji. Je pro mne symbol ženskosti, symbol krásy, symbol veškeré sexuality. Líbí se mi, jak je odlišná, že se jí nemohu připodobnit, líbí se mi její životní příběh, i když není zrovna lichotivý. Nikdy nedokážu vysvětlit proč, jak a kdy, protože si to nevybavuji. Nemám důvod být do ní zblázněná a vystovat si její podobiznu v pokoji, ale dělám to. Nejsem žádný bláznivý fanoušek, ale můžu s jistotou říct, že moji blízcí přátelé to o mně ví - a já bych to označila v mírné dávce jako posedlost.

Každý si tyhle věci vytváříme. Lidi, které máme rádi, ve které vzhlížíme, které obdivujeme, které si dáváme na tapetu. Pro mě to společně s Marilyn byli už od dětství Přátelé (americký sitcom), se kterými jsem nespočetně krát vyplnila monitor počítače i display na mobilu, minulý rok jsem dokonce měla s nimi kalendář a letos se mi na zdi pyšní černobílý plakát. Mimo jiné jsou zde filmy a herci, herečky, zpěvačky a všechny možné slavné osobnosti, které obdivuji a miluji také, ale už to není takové jako u Marilyn a Přátel, už to není věčné. To jsou pak momentálně třeba Lady Gaga, Helena Bonham Carter, Natalie Portman, Quentin Tarantino, Brad Pitt, filmy jako jsou Klub rváčů, Kill Bill, Pulp Fiction, Černá labuť, Americká krása, Notting Hill či Forrest Gump.

A snad to nejsem jen já. Po celém světě jsou milovníci Star Wars a sbírají figurky a plakáty z filmů, mezi teenagery jsou davy slečen bezmezně oddány Hanně Montaně a Justinu Biebrovi, najdou se i lidé (jako má kamarádka) kteří třeba bezmezně zbožňují kosatky (což mi ohledně příjde dokonce lepší, než nějaké celebrity), a jako já mám plakát s Marilyn, ona si zdobí pokoj kosatkami a delfíny. A tak se ptám vás - jaká je vaše posedlost? Za předpokladu, že nějakou máte. Pokud máte jen nějakou méně významnou, jako jsem jmenovala i já, klidně jí sem také napište, ale nejvíce bych ocenila to, co opravdu zbožňujete a co si hájíte. Čím se pyšníte, že to máte rádi a že to uctíváte. Pište.

Doufám, že se mi dostaví zajímavých odpovědí.

Victoria

Hlasím se po dlouhé, dlouhé době - takhle teď začíná každý můj článek.

No, doufejme, že se to zlepší. Prázdniny pro mě definitivně skončily, a tím i moje neaktivita. Mám spoustu informací!

1, Slibuju obrázky. Slibuju obrázky pořád, a pořád tu žádné nejsou. Budiž vám útěchou (pravděpodobně by útěcha měla být brána spíše ironicky) že všechny své obrázky poctivě nahrávám na deviantart (nebo alespoň ty dobré), a ačkoliv na devíku nejsem ani trochu známá a úspěšná, uvěřejnila jsem ten svůj ohromně neslavný profil do menu tady, na blogu. Tudíž si obrázky v případě zájmu můžete prohlídnout dřívě, než se dohrabu přidat je na blog.

2, Začátek školy byl zvláštní.

3, Právě jsem se vrátila z cyklisťáku. Přímo pro mě nebyl špatný, nebylo to tak náročné, jak jsem se bála a volný čas jsem strávila s přáteli, které mám ráda. Jídlo bylo dobré, program taky. Ovšem naše třída, a další dvě třídy z našeho gymplu, nad tím my stojí hlava ještě teď. Enko - třída (omlouvám se) plná debilů, vážně. Nepoznala jsem tam nikoho, kdo by mi nepřipadal stupidní a otravnej. Céčko? Pár nevýrazných lidí, jedna bývalá spolužačka, co má v hlavě piliny, a tři teplí bratři v tričku, v čele s nagelovaným Alibabou. A my? Parta kluků, která je s námi pět let, ale pořád to není to pravé ořechové. Jsou tam kluci, kterým jsme absolutně u prdele, i když jsme bývali přátelé, pak jsou tam kluci, kteří u nás tráví devadesát procent volného času, i když my čas ani náladu zrovna nemáme, a pozor - my jsme jim dobré, jen když se nudí. Jinak tam mají holky z enka, které můžou obletovat a nabalovat, nám se pak chodí vybrečet, jak jsou všichni zlý. A když nás to nebaví poslouchat, tak jsme taky zlé. Když mi pak dojdou nervy a už nemám sílu to poslouchat, jsem seřvána všemi za přílišnou upřímnost, ačkoliv za zády říkají všichni to, co já. Pak jsou tam také čtyři zmalované děvčata v hubě se žvejkacím tabákem, veliký frajerky, víte co. Jestli mají kluka, nebo nemají, to je fuk, klidně se vyspím s každým, na koho narazím, hlavně ať se nenudím. A když náhodou tenhle nalitej kluk nechce mě, ale tebe, tak se s tebou nebavím. Ano, jejich krédo. A pak už zbývá snad jen pár pohodových lidí, se kterými jsem ten cyklisťák strávila já a právě proto jsem v tomhle ohledu spokojená.

4, Dnes jsem byla v kině na Stromu života. Nepochopila jsem to. Mělo to mít smysl, ale nemělo? Nebo to nemělo mít smysl, ale mělo to jít pochopit? Nebo to nemělo jít pochopit? V tom filmu bylo stopadesát kravin, od dinosaurů až po Brada Pitta a nepochopila jsem ani desetinu z toho. Lidé z kina v polovině odcházeli, polovina z nich při filmu usínala, a já se nudila, jako nikdy předtím. Tenhle film mě zklamal na celé čáře. A upřímně? Ani herecké výkony nebyly nijak úžasné, hlavně tvořili asi jen desetinu filmu - a ani ta nebyla zajímavá. Scénáře typu: Bůh jsme my, bůh mi ubližuje. Kde je světlo? Zde je tma, zde je bůh, zde je příroda. Tudy teče řeka, kde je můj bratr, vrať mi mého syna - to mě nenadchlo ani v první minutě, ani v milionté druhé.

5, Co bude dál? Budu sem chodit, slibuju! Budu zvládat školu, slibuju! Budu mít hezkýho, chytrýho kluka, slibuju! Přežiju obstojně taneční, slibuju! Pochopím smysl filmu Strom života, to vám slíbit nemůžu!

Děkuji za pozornost,

Victoria.

Po dlouhé době se ozývám z prázdnin.

Myslím, že tenhle deníčkovský článek bude o poznání lepší a optimističtější v porovnání s jinými z prázdnin. V červenci (hlavně na začátku) se mi nijak valně nevedlo, ale krizy, při které jsem doslova neměla chuť mluvit s nikým, jsem překonala schovaná přes týden v babiččině domě s knihou v ruce. Přečetla jsem Hamleta, o což bych se za normálních okolností ani nepokoušela a zamilovala se do Shakespeara. Strávila jsem hodně léta na chatě (a stejně tak první srpnový týden) znovu po boku babičky, kde jsem měla možnost uprostřed toho klidného hustého lesa kreslit až do aleluja, po večerech jsem sledovala klasické romantické komedie a pohádky, ke kterým se jindy přes rok nedostanu (a které miluji!) a chodila na houby. Vlastně mi ten odpočinek od všeho zaběhlého moc prospěl. Dalších deset dní jsem pak byla po boku Vysmáté u ní na chatě, to jsem si užila při nejmenším stejně tak - spousta zábavy, kurz vaření, brigáda v podobě mytí špinavého nádobí, prospěšné práce v podobě venčení psa Vysmáté, filmový maraton zahrnující mimo jiné Shawshank a Klub rváčů (nebo Madagaskar v pět ráno) - a ještě nesmím zapomenout na úžasný britský seriál ze šedesátých let Doktor v domě, jehož dvě hlavní postavy nesou název dnešního článku - , bojové úkoly na lávce přes řeku a svahu za ním, houbaření bez hub, borůvkaření bez borůvek a sprchování bez teplé vody (alespoň jednou). Také bezpočet návštěv, některé zapůsobili svým příjezdem na kole v největších vedrech, jiné si vydobili slávu pomocí kvarteta. Ať už tak nebo tak, chatu jsme si užily, ani jsme se moc nehádaly, když nepočítám spor o "jak můžeš nejíst marmeládu na perníku?" "nevim, prostě ne" "nexichti se tak na mě!" a až na jednu děsivou noc (a další děsivou noc, kdy se jakýsi tvorové na zahradě pokoušeli rvát) jsme se ani moc nebály. Od navrácení jsem tady, ale nemám přístup ke scanneru, takže se s vámi nemůžu podělit o prázdninové obrázky - musíte si ještě asi týden počkat. V neposlední řadě jsem byla včera v Praze, užívala si karamelového macchiata ve Starbucks a utratila všechny své úspory za kabelku do školy a tričko navch. Teď už zbývá jen smířit se s faktem, že za týden nastoupíme do školy, pojedeme na ciklisťák, kde umřu, začneme chodit do tanečních, kde umřu podruhé a tisíce dalších věcích, při kterých umřu po třetí.

Jinak mě přijali do Autorského klubu, to jsem celkem ráda, oficiální článek s přijetím vyjde 7. října, snad si do té doby blog nezruším (aneb nikdy nevíte, co se může stát).

S pozdravem z posledních dnů prázdnin,

Victoria

Zdravím, moji drazí!:) Po delší době zase píšu článek, i když přes prázdniny tu nikdo moc není a tudíž to téměř nikdo nečte.

Plánovala jsem si krásné prázdniny - dvě dovolené u moře za červenec vypadaly slibně. No, dámy a pánové, představení se nekoná. Přebírala jsem tak dlouho mezi dovolenými jednotlivých rozvedených rodičů, až jsem přebrala - nezbylo pro mne místo nikde, tudíž mám pošramocené vztahy a sedím doma na zadku. Do nynější doby jsem ani neměla svůj milovaný notebook, který se mi rozbil, lépe řečeno, rozbilo se chlazení. Notebook se stále přehříval, tak jsem ho dala do servisu, a světe div se, oni mi tam najdou další vady, nějaký poškození operační paměti a vymění mi harddisk. Co to pro mě znamená? Za první, že jsem pěkně vypatlaná, když si nedávám pozor na zálohování dat a za druhé, že jsem ztratila všechno. Svoje oskenované obrázky, které mi třeba nestály za zveřejnění, ale chtěla jsem je mít uchované; kvanta fotek, z nichž jsem sice sehnala dobré tři čtvrtiny, ale stejně mi chybí; několik set obrázků postahovaných od umělců, malířů a grafiků, podle nichž jsem se snažila zdokonalovat své kreslení; mimo jiné i na tisíce fotek a obrázků z filmů, natáčeních, seriálů atp. na které já jsem doslova ulítlá a které jsem si řadila systematicky do několika složek, kde každý film, každý herec, herečka i režisér, měl svoji kolonku a já byla na svoji roztřizovací práci moc hrdá. Ale co mě mrzí nejvíc - v deseti letech jsem měla starý notebook, který byl sice na nic, ale byl to první důvod proč začít cokoliv psát. A tak jsem psala svoje první povídky, jednorázové i kapitolovky (ano, nestály za nic), ale uchovala jsem si je do dalšího počítače, kde jsem k nim přidala novodobější a měla celou linii všech povídek, která se postupem času vyvíjela a zlepšovala, a nakonec, když jsem k Vánocům dostala tenhle notebook - všechny jsem si je sem přetáhla a tam je smazala. A teď jsem o ně přišla, o moji pětiletou práci. Možná byla neužitečná, ale byla moje, vložila jsem za těch pět let do ní spoustu síly, času a svých myšlenek, a teď příjde v niveč. No, snad je prý možnost, jak si ten harddisk vypůjčit a data přetáhnout, jestli mi je někdo pomůže získat, to už nevím.

Tak, srpen snad už bude lepší. I co se počasí týče, jsem z něj celá rozmrzelá, navíc poslední dobou špatně spím a bez kávy mám hlavu jak střep. Tak ať se to zlepší!

Jinak včera jsem konečně viděla film Sedm, a opravdu mě ohromil, je úžasný! Brad Pitt i Morgan Freeman podali úžasné výkony, s nimi i Kevin Spacey, který se sice ve filmu neobjevuje tolik, ale odvádí přinejmenším stejně dobrý výkon a věřím mu každé, každičké slovo. Spolu s dokonalým scénářem, a režií vůbec, mimo jiné také se skvěle vytvořenou atmosférou se film stává velmi vynikajícím. Snad jen mi tam do toho celého neseděla Gwyneth Paltrow, jako herečku jí moc nemusím, sedí mi spíš v romantických slaďárnách jako je Těžce zamilován nebo Letuška první třídy, takové ty propadáky na sobotní odpoledne. Nakonec však i ona najde ve filmu uplatnění, a tak mi nemohla zabránit strhnout tomuto filmu na čsfd ani jedinou hvězdičku.

Děkuji za pozornost,

Victoria

P.S. Ráda bych se dostala k napsání nějaké povídky, ale chybí mi fantazie. Kdybyste mi mohli vnuknout alespoň žánr, nebo náznak nějakého námětu, byla bych vám velmi vděčná.

Pod perexem sou obrázky;)

Dobrý den, drazí!:) Děkuji všem za podporu v předchozím článku, věci se sice moc nezlepšily, ale snažím se s nimi smířit.

K moři s mámou definitivně nepojedu, ale who cares. S tátou doufám, že opravdu pojedeme, do Řecka se moc těším, jen pravděpodobně pojedeme až koncem července, tudíž tu do takového 23. budu - a opravdu se tu k smrti unudím. Vnukli jste mi ale skvělé nápady - kreslit, to bych měla, jen být trochu míň líná, pak se stavím v knihovně pro několik knížek a pustím se do čtení, když budu mít dlouhou chvíli, a v nejhorším případě bych i to focení zkusila, na které jsem ovšem levá:D Taky teď koukám na Gilmórovic děvčata, pokud to ještě nevíte, jsem seriálový maniak, a to byste teda vědět měli, protože o seriálech mluvím ráda a často. Teď po čtyřech letech koukám na Gilmorky, díly si jen matně pamatuju, ale právě včera jsem dokoukala předposlední serii, zbývá mi jen sedmá. To vypovídá i z názvu titulku "I love you, Ace", kterou pronesl Logan Huntzberger, ale pro ty, kteří Gilmorkám nefandí, by to byl marný boj vysvětlování. Tak tedy tuhle kapitolu ponechme na jindy. Až dokoukám Gilmorky, pustím se asi do britského seriálu Skins, slyšela jsem na to samou chválu. Taky bych ráda projela všechny série Big Bang Theory, ale jelikož na srpen mám barvitější program než na červenec, k tomu se nedostanu. A je to divné, ale do školy se docela těším. Sice mě to v září rychle přejde, všechno to učení a stres, ale přeci jenom, přecházíme do prváku, tedy do kvinty, a jsem docela zvědavá, jaké to bude. Po čtyřech letech na gymplu se nám také změní třída, po stopadesáté se nám vymění třídní učitel a čeká nás cyklisťák, lyžák, a mimo jiné i taneční, ke kterým mám neodvratný odpor. Tak, ale nemyslete si, že vám naservíruju super nudný článek jen tak! Jelikož moje rodina měla svátky a narozeniny, a všichni si požadovali něco z mé barvité kreslící fantazie, ukážu vám čtyři obrázky, které jsem nakonec vytvořila. Smutné jen je, že i když se (snad) všem moc moc líbili, mně nevím proč nepříjdou povedené a takové odfláknuté - a to jsem nad nimi proseděla dny i noci. Dávala jsem si záležet, proto mě trochu mrzí ten výsledek, který tomu stoprocentně neodpovídá. Nu, posuďte sami.

Vaše Victoria:) (Victorii Beckham - mé jmenovkyni se narodila holčička, jménem Harper:)) - mimo jiné jsem zjistila, že jsem narozená ve stejný den i měsíc, jako právě VB:D